Únor 2012

Dobrý den pane Karnote...

14. února 2012 v 18:35 | Jan Levý |  slohovky na čj
Dopis ztělesněnému Carnotovi


Dobrý den pane Carnote!

Nebo spíš ahoj Karnote? Už jsme staří známí, byl jsi mi svědkem u tolika událostí a sám už mě jen málokdy překvapíš… Tak se neuraz, že Ti od teďka budu jako starému známému tykat. Ostatně to mám v suchu, Ty mi stejně nemůžeš odpovědět. Dneska Ti píšu, protože už se dlouho potřebuju vyzpovídat. Takže pokud dovolíš, schovám se za Tvou bránu jako za mříž zpovědnice a můžeme začít… Hezky potichu, ať to pan ředitel Kaznáv neslyší!

Je to už plných šest let, co jsem poprvé vstoupil na úzkou cestičku, na jejímž konci jsi mě čekal. "Experiment Francie" poznamenal celou třetinu mého prozatímního nanicovatého života. Netuším, jestli je výsledek dobrý, nebo špatný. Zaprvé jsem stále ještě nevylezl ze zkumavky, takže nelze výsledek doopravdy hodnotit. Zadruhé tento experiment není z vědeckého hlediska opakovatelný - mojí cestou už nikdo jiný nebude kráčet úplně stejným způsobem. A za třetí, co je to vlastně dobrý výsledek? Uvnitř jsem zažil hodně turbulencí, zvratů, výbuchů, odtrhování i sloučenin. Nakonec Ti stejně řeknu jako každá padavka, že jsem za ně rád. Jasně že jsem rád, kdo by nebyl, za takovou školu života? Jenže… Moje cesta nebyla vysypaná cukrem a hodně věcí mě po ní bolelo. Už po prvním dni francouzštiny v Praze - první čtyři hodiny v jednom dni - přišel jsem domů a vypustil ven celý oběd tak, jak do mě vešel. Kolik trápení jsem jenom měl s tou řečí evidentně okoukanou od sviní, ve které zapomínají každé druhé písmenko vyslovit a ani nedovedou správně jméno našince přepsat? Po dvou letech, v devítce, jsem vešel do třídy plné Francouzů a chtělo se mi nepopsatelným způsobem brečet. Pořád jsem jim rozuměl sotva každé druhé slovo a pořád jsem se cítil jako největší hlupák. A tenkrát jsem se také zapřísáhl, že už toho mám dost a chci za každou cenu pryč. Nejpozději na konci roku chci pryč, na nějaké slušné české gymnázium, kde si na mě nebudou spolužáci ukazovat, že nemám dotykový mobil, a že nenosím každý den úplně novou košili. Chci pryč!

Cha cha, to jsem se tenkrát přepočítal, co?

Protože pak přišel ten nezapomenutelný únorový den, kdy jsme vyrazili na běžky. Dneska jsou to přesně tři roky a týden navrch. Mojí mamku jsi asi nepoznal, ale věz, že by mě nikdy nepustila nikam takhle za hranice. "Mezi ty žabožrouty? A co tam bude chudák jíst?" Jenže tenkrát byla tak unavená, že když jsem na ní večer u krbu konečně v teple vybalil svůj úžasný plán o třech letech v Dijonu, nakonec kývla a dokonce mi pomohla během týdne zařídit všechny papíry. Chudák, asi si to dodneška vyčítá. "No koneckonců, můžeš to zkusit, když se ti to povede, můžeš to pořád odřeknout." Chyba lávky! Ale podobných případů jsi asi viděl hodně. Taková nabídka se neodmítá, když už jednou projdeš celým tím sítem přijímaček, že ne?

Přešly prázdniny plné povzbuzování odevšud okolo, doma jsme dobalili poslední kufry a já sednul do autobusu směr Dijon. "Ádijé" Praho a všichni. Rodiče mávali jak o život a máma kupodivu nebrečela. Vyrazili jsme do noci a mě celou cestu vůbec nepřišlo, že by se v mém životě stala nějaká změna. Jenže když se přiblížila Tvoje střecha, řekl jsem si "ajéje!". V takové chvíli si někdo vzpomene na Tvou minulost, kdy jsi poskytoval útočiště vojákům, jiný zas na nedobytné středověké hrady a vězení. Představoval jsem si opravdu ledacos, jen ne to, jak jsi nakonec zapůsobil. Ještě po dvou dnech jsem se byl schopný ztratit a hledat přes čtvrthodinu svůj internát. A pak času přidělali v toulouském Airbusu křídla a jeho rychlost začala hraničit se zvukem. Přežít týden ve škole, o víkendu do rodinky, v pondělí do prádelny, ve středu na volejbal, ráno do jídelny, večer do jídelny, žij, funguj, nauč se, co můžeš a hlavně ve zdraví přežij. Občas jsem měl pocit, že se z toho stávám zralým na blázinec, ale ostatní mě utěšovali, že v něm už stejně jsem. Bohužel nemůžu říct, že bych tu mezi Čechy úplně zapadl, rozhodně ne okamžitě. Můj odpor vůči alkoholu ze mě neudělal zrovna oblíbence a společenského člověka. Naštěstí ne každému tento můj "nedostatek" vadil a přece jen jsem si zde s několika lidmi porozuměl.

Co nebylo nikdy ideální, a co nemůže nikdy být úplně stoprocentně ideální, jsou vztahy se sousedem na pokoji. Přesto musím poděkovat všem třem svým sousedům, jmenovitě "velké-hlavě-a-ztělesnění-filozofie" - "Vozovi", "velké-hlavě-a-bláznovi-do-radiokomunikace" - "Márovi" a "velkému-metalistovi-co-mě-naučil-poslouchat-opravdu-všechno" - "Bobovi". Díky kluci, že jste to se mnou vydrželi, všechny hádky o místo, dobu spaní, dobu vstávání, atd. Nebylo to s vámi vůbec lehké, však se mnou taky ne. Tady jsi mě Karnote trošku zklamal, přece jen jsem tajně doufal aspoň jeden rok v samostatný pokoj, ale takhle to taky byla dobrá zkušenost.

Děkuju Ti, že jsi mi umožnil poznat spoustu lidí. Všechny ty rodinky, bez kterých by to tu bylo těžké, až nemožné, všechny příjemné Francouze ve škole, všechny dobré učitele, na které jsem měl spíš štěstí. Jedná se o tolik lidí, že radši skončím, snad se nikdo neurazí. Ty sám víš nejlíp, o koho všeho jde. Hlavní dík ale patří za všechny Čechy, bez nich by to tu prostě nešlo.

Vrátím se ale ještě na chvilku na zem, mezi ty zpropadené Francouze, co dokážou jíst chleba bez talíře a tak krásně drobit na stůl… Těch rozdílů a novot na zpracování tu bylo tolik. Každý den něco, nad čím mi zůstávala hlava stát. Ne vždy to bylo příjemné, pravda, ale vždy to bylo velice, velice obohacující. Teď už třeba dokážu v létě vstávat, aniž by mě na nose šimralo slunce, protože ve Francii se spí potmě s okny beznadějně zahalenými. Obrovský nezvyk. Stejně jako nenošení pantoflů ve škole. Kromě hlavní přestávky žádné přestávky. Jedny záchody na školu se dvěma tisíci žáky. Ve škole nutnost zdůvodňovat úplně všechno. Nové pojmy - Thaletova věta se netýká kružnic, ale trojúhelníků. A páté přes deváté. Hlavně nezapomenout třídnici, aspoň to se nezměnilo. Tady u Tebe se s ní ale jde klidně přes tři školní dvory, čtyři sta metrů tam, čtyři sta zpátky…

Celý můj život tady je jako sen a už od začátku mám mnohem větší svobodu a volnost, než doma u rodičů. Přesto ve mně postupem času uzrálo rozhodnutí se vrátit příští rok do Prahy. Možná jsem přišel francouzské mentalitě trochu na kloub, možná by bylo do budoucna mnohem výhodnější zůstat na vysokou školu tady, ale popravdě už se mi všechny ty bagety, formuláře a vůbec celý místní způsob uvažování poněkud přejedly. Nezlob se na mě, já vím, že to pochopíš. Ostatně nebudu ani první, ani poslední.

Samozřejmě, už pár dní ve mně hrká, o co všechno přijdu a co všechno se změní. Konec nebude jen mému oblíbenému špenátu a sójovým steakům. Zmizí celý dlouhý život tady, zůstanou jen vzpomínky a úsměv nad tím, jací jsme tu byli blázni. Stejně to ale neovlivním - za necelých pět měsíců zazvoní někde u kostela St. Michel zvon a my všichni Češi v posledním ročníku se, tak jako všichni v posledních ročnících před námi, na sebe koukneme a proneseme: "A co teď, Karnote?".

Děkuju Ti za Tvou tichou účast,
Jan Levý

P.S.: Záměrně se Ti nesvěřuji se svými trápeními a štěstím s děvčaty, v duchu karnotských tradic. Buď prosím tak hodný, a vyřiď všem Tvým budoucím českým obyvatelům, ať jsou podobně zticha a nedávají nikde nic znát, je to nejbezpečnější!

P.P.S.: Stejně tak se zdržím komentáře ohledně administrace školy. Stejně pořád naši vrchní vychovatelku Prunelku podezřívám, že se buď naučila česky, nebo to v dohledné době plánuje.

P.P.S.: Nějak jsem zapomněl na karnotské Číňany. Na rozdíl od většiny ostatních Čechů je mám opravdu rád a z některých se stali mí dobří přátelé. Koneckonců ve třídě jim to také skvěle jde a je velká motivace se jim snažit vyrovnat, v rámci zdravé rivality a spolupráce. Takže jen počkejte kamarádi a jen počkej Karnote, rok ještě neskončil! Hein?