Říjen 2011

Večerníček - kam s ním?

10. října 2011 v 23:41 | Jan Levý |  slohovky na čj
Úvodní manifestace studentova
"Ó televize, matko naše, jež jsi před námi na gaučích, ukazuj programy jen nové, přijď v obrazovky své, buď anténa tvá, jako ve střeše tak i v pokoji, zábavu vezdejší dej nám dnes, nechť nic nenaruší tvé vlny, jakož i nic nevzdoruje našim slamníkům, a neuveď nás poděšení, ale chraň nás od nudy,
(neboť tvá je sledovanost i moc i zábava navěky)
Amen"

Ehm ehm…
Snad každý čtenář již někdy podlehl jistému davovému šílenství. Následkem úmrtí známé osoby či vlivem jiné přírodní katastrofy může získat dojem, že právě byl podniknut atentát na jeho vlastní osobu. Pomlčme však o hysterických záchvatech fanynek tragicky zesnulých hokejistů i o jiných nevysvětlitelných záhadách. Položme rovnou čtenáři onu základní otázku, o kterou dnes jde. Kdy poprvé, v jeho zajisté krátkém studentském životě - nechci nikoho urazit a vzbuzovat v něm pocity postaršího vousatého dědka - kdy poprvé musel vytrpět podobný šok? Bylo to při konečném ujištění, že neexistuje Ježíšek? Nebo když dokázal poprvé říci "Ne!"?
Vyjděme ze statistických faktů a předpokládejme nezbytnou nutnost: většina čtenářů tohoto spisku je zhruba autorova věku, a tudíž chodila do školky přibližně ve stejném období, jako on sám. Opět nechci urážet své nóbl spoluobčany, kteří možná podobnou civilizační vymožeností nebyli poznamenaní, avšak většina z nás si na školku určitě pamatuje. A tak tedy zavzpomínejte se mnou na onen památný den třicátého září předposledního roku minulého milénia. Možná to bylo o rok dříve či později, na tom nesejde. Pravděpodobně i ve vaší školce přeskakovala z caparta na mrně a z mrňete na jiného ubožáka zpráva silně připomínající radioaktivní nálož, lehce kombinovanou s vichřicí.
"Zrušili druhý večerníček! Zrušili druhý večerníček!"
Ano, je to tak. Celá školka byla tenkrát doslova paralyzována. Jídelna, kde i jinak docházelo spíše k recyklaci potravin na kompost, mohla skončit směnu rovnou v osm ráno. Jíst nechtěl nikdo. Dokonce ani učitelky se neodvážily ubohá dítka do jídla nutit, jelikož jim byl předem jasný zmar podobné akce. Tento neuvěřitelný zásah do základních životních jistot zůstane nesmazatelně zapsán do paměti všech zúčastněných, včetně rodičů. Především rodičů. To oni museli vše svým ratolestem vysvětlit a vyslechnout si srdcervoucí pláč, mnohem intenzivnější než po odření lokte či pádu z kola.
Čas však plyne a šokující zážitek pomalu, ale jistě upadá hlouběji a hlouběji do zákoutí našich mozkových závitů… Koneckonců, pořád nám ještě jeden Večerníček zbyl! A spolu s ním dál přetrvávají staré zvyky mnohých rodin, jako posílání dětí do postele po tomto pořadu, případně jeho odepření za trest. Pravda, stále sílí mínění, že novější Večerníčky za moc nestojí. Vysvětlujte to ale dětem.
S nejnovější plánovanou reformou by se měl Večerníček přesunout, v zájmu větší sledovanosti, na jiný vysílací čas, poněkud dříve. Nehodlám diskutovat návaznost návratů jednotlivých dětí z jejich mučících ústavů, které nesou čestný název škola či školka. Ale proboha, jak chcete poslat dítě spát po Večerníčku mezi šestou a sedmou hodinou, byť večerní?

Závěrečná modlitba studentova
Ó síly mocné moderního showbyznysu, spojte se a nedejte zahynout Večerníčku, vysílanému již po desetiletí v zemích Českých! Vždyť kterak jinak by bylo lze nechat naši mladou generaci na televizi navyknout, aby i vás mohla po zbytek života sledovat?
Ostatně chápu, že někdo může odvozovat Večerníček od slova večer. Ale kdo chodí v tuto dobu spát? Ani šestileté dítě ne! Vyvstává smělý návrh, jenž by rozhodně neměl zůstat nikterak opomenut panem Dvořákem, ředitelem České Televize. Těch deset minut Vám nic neudělá - přesuňte Večerníček rovnou na desátou večer! A přejmenujte ho na Nočníček, ať mají lingvisté klid…